LIBERTE NEWS | Ministr obrany nesmí mluvit o zahraničí kvůli politickým neshodám v koalici. Tento bezprecedentní krok vlády vyvolává vážné otázky o budoucnosti naší demokracie.
Umlčení člena vlastní vlády
Zákaz veřejného vyjadřování, který byl v tomto týdnu striktně uložen ústavnímu činiteli jeho vlastní vládní koalicí, představuje v tuzemském prostředí naprosto bezprecedentní situaci, která nemá v moderní historii České republiky po roce 1989 žádné obdoby. Ministr obrany Jaromír Zůna byl direktivním rozhodnutím, které vzešlo z jednání politického grémia zvaného koaliční rada, fakticky a ponižujícím způsobem zbaven možnosti jakkoli komentovat zásadní zahraničněpolitická témata. K tomuto drakonickému kroku přitom nedošlo kvůli porušení zákona, šíření dezinformací či bezpečnostnímu riziku, ale výhradně pro jeho politický nesoulad s ideologickou linií, kterou momentálně razí vládní hnutí SPD a jeho partneři.
Tento akt státní cenzury otevírá děsivé otázky týkající se ústavou garantované dělby moci i role odborných ministrů, kteří se stávají pouhými loutkami bez práva na vlastní názor. Je alarmující, že v demokratické zemi může být ministr odpovědný za obranu státu umlčen jen proto, že jeho slova o mezinárodním právu neladí s populistickým marketingem vládní většiny.
Pokrytectví obránců svobody slova
Zvláštní a velmi trpkou pozornost si v těchto dnech zaslouží především reakce, respektive absolutní a hrobové ticho těch aktérů, kteří se v uplynulých letech hlasitě a agresivně profilovali jako jediní praví obránci ohrožené svobody slova. Do této skupiny pokrytců dnes musíme bohužel zařadit nejen organizaci Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), ale i její mediálně nejvýraznější tváře, kterými jsou herní vývojář Daniel Vávra a politický komentátor Petr Macinka.
Právě tato platforma a tito lidé dlouhodobě a vytrvale varovali veřejnost před hrozbou takzvané „cancel culture“, před cenzurou na sociálních sítích a před umlčováním nepohodlných názorů, přičemž často malovali čerta na zeď při sebemenším zásahu soukromých platforem. Nyní, když státní moc brutálně zasáhla přímo proti členovi vlády a omezila jeho ústavní právo na projev, tito samozvaní strážci svobody mlčí, jako by se nic nestalo, což působí v kontextu jejich předchozích aktivit naprosto nevěrohodně.
Dvojí metr známých médií
V nedávné minulosti přitom tyto subjekty i spřízněná média jako Echo24 či Deník TO opakovaně stavěly svou argumentaci na principiální obraně i těch nejkontroverznějších nebo krajních projevů, často s odkazem na voltairianovský princip, že svoboda slova musí platit absolutně pro všechny. O to nápadnější a ostudnější je nynější ticho v situaci, kdy politická moc veřejně ponížila ministra Jaromíra Zůnu a zakázala mu mluvit o agresi a mezinárodních závazcích, což jsou témata bytostně spjatá s jeho resortem.
Ještě ostřejší kontrast vzniká při srovnání s tím, jak ochotně tito aktéři komentují údajné porušování svobody projevu na Západě nebo moderaci obsahu na sociálních sítích, zatímco skutečnou cenzuru ve vlastní zemi ignorují. Nejde přitom o žádnou okrajovou epizodu, ale o nebezpečný precedent, kdy byl ministr veřejně „umlčen“ a jeho komunikace je nyní podrobována kontrole politickými komisaři z řad Motoristů a SPD. To vše se děje v situaci, kdy ministr pouze vyslovoval stanoviska, která jsou v souladu s platným mezinárodním právem a oficiálními bezpečnostními závazky našeho státu.
Skutečná svoboda slova neumírá s křikem tyranů na náměstích, ale v tichu těch, kteří ji vyměnili za pohodlné místo u stolu mocných.
Mlčení vládních koaličních stran
Do tohoto smutného obrazu morálního úpadku přesně zapadá i mlčení politických subjektů a osobností, které si svobodu slova cynicky zvolily pouze jako jeden ze svých volebních marketingových nástrojů. V nové vládní většině se dnes nacházejí i zástupci stran Svobodní a Trikolora, kteří kandidovali na společné kandidátce a dlouhodobě stavěli svou identitu na hlasitém odporu proti jakémukoli „umlčování“ a pomyslným „náhubkům“. Ani z jejich strany však nyní, koncem prosince 2025, nezaznívá žádná zásadní kritika kroku, který by v jiném politickém kontextu, například za minulé vlády, pravděpodobně hystericky označili za totalitní praktiku a konec demokracie.
Mlčí dokonce i Motoristé sobě, kteří mají své zástupce přímo ve vládě a rovněž se rádi pasovali do role nekompromisních zastánců svobody projevu bez přívlastků. Tento do očí bijící dvojí metr ukazuje, že pro tyto subjekty nebyla svoboda slova nikdy hodnotou, ale pouze klackem na politické oponenty.
Konec hry na svobodu
Celá tato trapná situace tak působí jako dokonalý lakmusový papírek, který nemilosrdně odhaluje, zda byla dosavadní rétorika o svobodě slova skutečně univerzálním principem, nebo spíše jen účelovým nástrojem politického boje o moc. Pokud obrana svobody projevu platí jen tehdy, když se týká „našich lidí“ a našich názorů, zatímco umlčení oponenta či nepohodlného ministra je tolerováno či přehlíženo, pak nejde o obranu svobody, ale o selektivní a pokryteckou obhajobu vlastních pozic.
Případ ministra Jaromíra Zůny proto není jen bezvýznamnou epizodou z aktuální vládní krize, ale stává se historickým testem důslednosti všech, kteří se v posledních letech pasovali do role strážců demokracie. Zatím však tento test mnozí z nich – alespoň soudě podle jejich zbabělého veřejného ticha v uplynulém týdnu – na celé čáře nezvládli a ztratili veškerý morální kredit.
Lupeňa POISSON | newsliberte@gmail.com
Fajn.blog | VÝLETY
