STALO SE DNES | Dva odvážní muži se v malé ocelové kouli spustili do nejtemnější hlubiny světa, aby navždy přepsali dějiny oceánografie a posunuli hranice lidských možností. Jejich riskantní mise na dno Mariánského příkopu v roce devatenáct set šedesát změnila naše chápání života v extrémních podmínkách pod drtivým tlakem vody.

Cesta do neznámé temnoty

Je ráno 23. ledna 1960 a na rozbouřené hladině Tichého oceánu se pohupuje podivné plavidlo připomínající balón. Uvnitř stísněné ocelové sféry sedí oceánograf Jacques Piccard a poručík amerického námořnictva Don Walsh, kteří jsou připraveni k sestupu. Cílem jejich sebevražedné mise je dosáhnout nejhlubšího známého bodu na Zemi, kterým je prohlubeň Challenger.

Vzduch v kabině je rychle vydýchaný a prostor tak malý, že se muži nemohou ani pořádně protáhnout. Batyskaf jménem Trieste začíná pomalu klesat do modré hlubiny, která se brzy mění v neprostupnou černou tmu. Nikdo v té době s jistotou netuší, zda konstrukce vydrží drtivý tlak, který v hlubinách panuje.

Děsivý zvuk praskajícího skla

Když se ručička hloubkoměru přehoupne přes hranici devíti kilometrů, ozve se kabinou ohlušující rána připomínající výstřel z děla. Celá konstrukce se otřese a posádka s hrůzou zjišťuje, že vnějším tlakovým oknem z plexiskla prochází prasklina. Přesto se oba muži po krátké, ale napjaté poradě rozhodují v riskantním sestupu pokračovat dále.

Tlak vody v této hloubce dosahuje neuvěřitelné hodnoty přes tisíc atmosfér, což by stačilo k okamžitému rozdrcení ponorky na plechovku. Don Walsh později vzpomínal, že to byl moment, kdy si oba uvědomili svou vlastní smrtelnost. Navzdory obrovskému riziku však zvítězila touha po poznání a Trieste klesal hlouběji.

Život v absolutní tmě

Po téměř pěti hodinách klesání batyskaf měkce dosedá na dno v rekordní hloubce 10 916 metrů. V záři reflektorů spatří posádka něco, co vědci považovali za nemožné, a sice živou rybu a krevety. Tento objev navždy vyvrátil teorii, že v takových hloubkách nemůže existovat žádný život.

Zvířený kal bohužel rychle zahalil výhled z okénka, takže další pozorování okolí nebylo technicky možné. Jacques Piccard a jeho kolega strávili na dně světa pouhých dvacet minut, ale tyto minuty změnily učebnice biologie. Spojení s hladinou bylo přerušované a zpráva o úspěchu dorazila se zpožděním.

Návrat zpět na hladinu

Cesta zpět na hladinu trvala další tři hodiny a proběhla bez větších komplikací. Když se poklop konečně otevřel, přivítal oba hrdiny čerstvý vzduch a gratulace posádky doprovodné lodi Wandank. Úspěch mise Project Nekton dokázal, že lidská vynalézavost dokáže překonat i ty nejhostinnější podmínky.

Dnes, přesně po 66 letech, si připomínáme tento triumf, který zůstal dlouhá desetiletí nepřekonán. Ačkoliv se do příkopu později vydal i režisér James Cameron, prvenství navždy patří posádce batyskafu Trieste.

Lupeňa POISSON | fajnblog@gmail.com